...

prose

Čím víc se o něco snažím, tím míň se mi to asi daří. Štěstíčko, kterýmu jdu naproti uhýbá, schovává se, nebo dokonce dělá, že není. Jsem převlečená za šaška, ale nemám sílu se zasmát sama sobě. Jsem zraněná, ublížená a mlčím. A přemýšlím. A dělám, že nic, že je všechno v pořádku. Moc mi to nejde. Uzavírám se do svého světa a ten okolní, ve kterém mi každý chce stejně jen ubližovat, nebo mě využívat, nebo jsem mu pro smích, se snažím nevnímat… Nic pořádně neumím, nemám cíl, jasný názor, nejsem ani vtipná ani hezká a k tomu všemu tlustá. Nemám kariéru, přátele, hypotéku na byt a už vůbec ne slunce v duši. Přichází to na mě většinou na jaře a párkrát během roku. Prosím zastřelte mě, nebo to budu muset udělat sama, jenže – nevzmůžu se na nic. Nevzmůžu se ani na tu blbou sebevraždu, protože u psaní dopisu na rozloučenou se lítostí nad sebou samou a svým tragickým osudem nikdy nepochopené ženy rozbrečím a fňukám do tý doby, než vysílením usnu. Mám depresi. Takovou tu hlubokou, existenční, hnusnou, nevyzpytatelnou.

Nemám ráda depresi.

Nemám ráda sebe.

Nechte mě bejt

A hlavně - NEČUM!

Posledni komentare
03.09.2011 13:33:04: Přepis mé hlavy... :)
Nejsem věřící – teda – ne úplně v tom pravým slova smyslu. Nevěřím v Boha. Věřím ale že něco jako vyšší moc existuje. Něco tam nahoře, něco , co si stěží dokážu představit, ale přesto vím, že to je. Něco, jako vyšší spravedlnost.

Duchovně jsem tak nějak založená odjakživa, jen jsem tu svou víru dřív neuměla pochopit, uchopit a udělat jí místo ve svém životě.

Tomu svému Bohu říkám Vesmír.

Věřím v něj, je všude kolem mě i ve mně samotné a když zhřeším, vrátí mi to (když to teď po sobě čtu, mám tendence si si o sobě myslet, že jsem cáklá. Ale úplně. Přinejmenším. )

Každej se hledá, a kdo ne, je ignorant. Každej má potřebu hledat pravdu a svou cestu. Mě ji ukazuje Vesmír a když naslouchám, jsem schopna i rozpoznat znamení. (mám pořád ten pocit, když to teď po sobě čtu).

Včera jsem pochopila význam úsloví „každý má v sobě boha“ … Ať se onen Bůh jmenuje jakkoliv…

Někdy sama se sebou rozmlouvám. Většinou, když se pranýřuju za nějakej krok vedle. Rozmlouvám se sebou stylem šéfa s podřízeným. Jsem zároveň přísným a spravedlivým šéfem a litujícím a slibujícím podřízeným. Zároveň Bohem, který mě soudí a zároveň věřícím, který se mu zpovídá...Včera mi to došlo…

Vesmír potřebuju pro jakousi rovnováhu s prostředím okolo…Asi už o sobě nemůžu říkat, že jsem ateista, možná je na čase si to přiznat...

Měl obrovského bernardýna a hlavu plnou senzačních a - k jeho smůle dosud nepochopených - průkopnických nápadů. Se svým osudem byl ale smířen - narodil se zkrátka v zabržděné době, která senzační a průkopnické nápady - k její vlastní a vlastně vší smůle všech - odmítá přijímat...
Když procházel kolem s tím svým uslintaným obrpsem, rozhodl se mě - jako jediný pravý věrozvěst První všesvětové nadnárodní krocanistické církve - zasvětit do svého náboženství.
Je to prej jednoduchý: VŠECHNO JE KROCAN.
Pro představu : Já jsem krocan, ty seš krocan, my všichni jsme krocani. Stůl je krocan, židle, na které sedím, je krocan, váš kocour je krocan a rybička taky. Dokonce i to, co dýcháme není vzduch, ale krocan.
A když tomuhle všemu uvěříte, tedy tomu, že krocan je všude kolem vás i ve vás samotných, tak vám za vaši oddanou víru něco dá...Nebude to ale hned!!
Jeho - věrozvěsta samotného - to stálo mnoho úsilí, než byl za svou víru poprvé odměněn. Bylo to prý asi takhle - zrovna šel do hospody, ale jak na potvoru u sebe neměl žádný prachy (!) .. Mohutně se soustředil na krocana a ... HLE! Co před ním neleží?!!! Dvoustovka!! (!) Nezapomněl krocanovi poděkovat a honem ji běžel propít.
Přišlo mi, že strašně kecá, ale jistota, se kterou mě přesvědčoval ve mě vzbuzovala zvědavost a pocit, že je - jak to říct - docela zajímavě šáhlej (ale úplně!).
Členové První všesvětové nadnárodní krocanistické církve musí dodržovat tři pravidla :
1. UCTÍVEJ KROCANA
2. VZÝVEJ KROCANA
3. NEŽER HO NA DEN DÍKUVZDÁNÍ

První všesvětová nadnárodní krocanistická církev má aktuálně (i se mnou) dva členy a než stačím prostestovat jsem za odměnu, že budu šířit krocanistickou víru, pasována na druhého pravého věrozvěsta První všesvětové nadnárodní krocanistické církve...(!)
...Mám najednou strašně naspěch...

Nečekaný věci sou silnější, než očekávaný.

Metrem normálně nejezdím a když už, vždycky mám štěstí na nějakej incident. Buď mi někdo sahá na prdel a mě až potom, co vystoupí,  dojde, že mu nejde o můj zadek, ale o peněženku, takže ho ani nestačím seřvat, nebo se přes celý metro táhne smrad efa a nepranýho oblečení, anebo, se někdo pokusí utnout moji jízdu skokem do kolejiště.

Jako naposled, málem mě kleplo, když se metro otřáslo. Dotyčný to ale nestihl, měl dlouhej rozeběh a napálil to do prvních dveří. Hnus. Dalšího spoje se asi nedočkal, páni s kazajkou bývají rychlí.

Nemám ráda tak blízkej kontakt se smrtí.

Nemám ráda sebevrazi.

Nemám ráda metro.

 
lilimili.famili@seznam.cz