...

prose

Každý má v sobě Boha

Nejsem věřící – teda – ne úplně v tom pravým slova smyslu. Nevěřím v Boha. Věřím ale že něco jako vyšší moc existuje. Něco tam nahoře, něco , co si stěží dokážu představit, ale přesto vím, že to je. Něco, jako vyšší spravedlnost.

Duchovně jsem tak nějak založená odjakživa, jen jsem tu svou víru dřív neuměla pochopit, uchopit a udělat jí místo ve svém životě.

Tomu svému Bohu říkám Vesmír.

Věřím v něj, je všude kolem mě i ve mně samotné a když zhřeším, vrátí mi to (když to teď po sobě čtu, mám tendence si si o sobě myslet, že jsem cáklá. Ale úplně. Přinejmenším. )

Každej se hledá, a kdo ne, je ignorant. Každej má potřebu hledat pravdu a svou cestu. Mě ji ukazuje Vesmír a když naslouchám, jsem schopna i rozpoznat znamení. (mám pořád ten pocit, když to teď po sobě čtu).

Včera jsem pochopila význam úsloví „každý má v sobě boha“ … Ať se onen Bůh jmenuje jakkoliv…

Někdy sama se sebou rozmlouvám. Většinou, když se pranýřuju za nějakej krok vedle. Rozmlouvám se sebou stylem šéfa s podřízeným. Jsem zároveň přísným a spravedlivým šéfem a litujícím a slibujícím podřízeným. Zároveň Bohem, který mě soudí a zároveň věřícím, který se mu zpovídá...Včera mi to došlo…

Vesmír potřebuju pro jakousi rovnováhu s prostředím okolo…Asi už o sobě nemůžu říkat, že jsem ateista, možná je na čase si to přiznat...

Žádné komentáře
 
lilimili.famili@seznam.cz